Lex

Lex (Djondo Diandra) je mým vysněným psem. O pořízení australského ovčáka jsem snila již velkou část studia na vysoké škole. Ze všech stran jsem slýchala: neblázni, v posledním ročníku se státnicemi nebudeš mít na psa čas. (jako by to snad v novém zaměstnání mělo být lepší). Srdce říkalo: běž do toho, nejlepší čas na vychovávání štěněte je teď, hned. Mozek říkal: Jak ale neuděláš jedinou státnici, skončíš v pekle... No, naštěstí se to nestalo, Často si ale představuji, jak by na takový neúspěch reagovali moji rodiče, kteří mé kynologické nadšení "pořídíme si štěně" absolutně nesdíleli :-D

Odkaz na chovatelskou stanici, odkud je Lex: 

www.diandra.wz.cz

Proč australský ovčák? 

Není v tom žádná hluboká myšlenka, to plemeno mi prostě bylo sympatické. Psa k životu potřebuju, neb jsem jsem bez něj poměrně líný člověk. :-D Proto měl být můj pes aktivní, snadno cvičitelný, parťák do nepohody, zkrátka takový, aby mě nenechal sedět doma a usnout na vavřínech. Na borderku jsem si netroufala, tak jsem naděje vložila do o něco klidnějšího australského ovčáka. No a když jsem poznala Verunčina Noxe (dole na fotce) a poznala, že ausíci mají tzv. ON a OFF, bylo rozhodnuto. Teď si ho jen vybrat...  

Moje cesta k Lexovi... 

Tak jako vše v životě, nebyla úplně snadná. V roce 2014 jsem vstupovala do posledního státnicového roku studia a doma oznámila, že si chci pořídit dalšího psa. V plemeni jsem se absolutně neorientovala a tak šla za nejpovolanější osůbkou, kterou jsem znala - Verunkou Gesierichovou. Mých výběrových kritérií nebylo mnoho a navíc si dodnes pamatuji na Verunčinu posvátnou větu: "vyprdni se na barvičku". Chtěla jsem spíše tmavšího psa z pracovní linie. O tom, jaké si vezmu štěně z vrhu, jsem se chtěla rozhodnout nikoliv hned po porodu dle barviček, ale zhruba mezi 6.-8.týdnem, až se štěňata začnou projevovat. Najít takovou chovatelskou stanici se ukázalo jako docela kumšt. No a protože jsem byla sama, chtěla jsem štěně ještě týž rok (samota mi nesvědčí). Verunka mi doporučila chovatelskou stanici Diandra a řekla, že v tomto roce bude mít požadavkům vyhovovat pouze jejich vrh. Nemusela jsem hledat dále. Domluvila jsem si schůzku s chovatelkou Martinou a přesvědčila ji o tom, že se u mě štěně bude mít fajnově. Dodnes tomu pořádně nevěřím ;-).

Vybírám si štěně...

21.9.2014 se narodilo celkem 6 štěňat ze spojení Bred By Diandra (Ziggy) a Ad Astra Magnum Force, 5 psů a 1 fenka. Fotky nadšeně ukazuji rodičům, kteří jsou stále důrazně proti. Přesto si melu svou. Cítím, že je to nový životní krok, který mi pomáhá v mnoha směrech náročný rok 2014 lépe zvládat. Později se rozhodnu, že s cenou takového štěňda se rodičům raději několik měsíců nesvěřím...

Tak, jak jsem si přála, jsem věděla, že si budu moci jako druhá vybrat pejska zhruba v 7mi-8mi týdnech věku. Mým dalším kritériem, se kterým jsem se nikomu moc nesvěřovala bylo to, že nemám ráda modré oči... No a jediný pejsek z vrhu měl jedno modré oko. Sedl mi vším, ale má modré oko. :-D Opět vzpomínka na Verunku G, "vyprdni se na barvičku" a byl můj. 

Jéééé, to je ale krásná borderka. A co má s tím očičkem? To je normální nebo se někde zranil? A vidí na něj vůbec? 

Jaký je život s Lexem?

Po pár letech se mě Verunka zeptala: "A jak se ti s Lexíkem žije?". Perfektně. :-) Jinak se to popsat nedá. Lex je prostě Pan Šprt, vnímavý, s velkou snahou vyhovět prakticky čemukoliv. Udělal by pro mně snad vše, co bych si přála. Vlastně se chová naprosto opačně než holky ohařky, takže smečku skvěle vylaďuje. ;-D

Ať ho jen nechválím... Žil se mnou bok po boku prakticky každý den jako jedináček, takže není divu, že jsem středobodem jeho vesmíru. Je to prostě paničky mazánek, závislák. Dlouho mu trvá, než k někomu přilne. Má "svou rodinu" a tu vítá typickým australským úsměvem. :-)  Jako správný tralalák má tendence k hlídání (především auto a panička), ale dobře zvládnuté. Nemá reakci na střelbu. 


Běhám, běháš, běháme... 

Hlavním sportem, kterému se s Lexem věnujeme, je bezesporu canicross. Mojí motivací, proč s ním začít, byla především "úprava" postavy. :-D Postupem času mi také připadá, že je pro psa tím nejpřirozenějším pohybem. Lex běh miluje v obou variantách - v tahu či na volno a já cítím, že v zápřahu nemůžu zklamat jeho důvěru tím, že ho bude brzdit někdo na druhé straně vodítka. To mě nutí na sobě pracovat. Bohužel se obávám, že v tomto sportu mu nikdy nebudu stačit, nemluvě o stavu, kdy by byl zadní konec vodítka silnější než ten přední. V tahu burcuje štěkotem většinu psů kolem sebe, někteří za ním tahají  většinou lépe, jiní, pokud zůstává vzadu, nechtějí běžet vůbec. :-D Je to prostě pan učitel

Občas složíme nějakou tu zkoušku z dogdancingu (když panička nezapomene na prvek v sestavě), poměrně dobře nám jde dogbiatlon - říkají výsledkové listiny- a v parku zaházíme nějaké to frisbee... ;-) 

Díky vám všem, kteří jste se podíleli na mé cestě k Lexovi... 

Naše úspěchy