Koloběžkový bumbác

18.11.2018

Troufám si říct, že to nejhorší mám už za sebou... Dnes je to totiž přesně 7 dní, co jsem se sama na tréninku se psy vybourala na koloběžce... 

Prodělala jsem tak svůj první vážnější úraz, který díky bohu nakonec nebyl vůbec tak vážný, jak z počátku vypadal. I přesto jsem si ale kvůli němu pobyla 5 dní v nemocnici a dalších několik dní si ještě pobydu doma na neschopence... 

Detaily toho, jak se vše událo a jak se mi daří teď, již většinou znají mí přátelé, ale chtěla bych, aby se z toho, co se mi stalo, poučili další a nespoléhali na to, že jedou na trénink jen kousek... Změnit se to totiž může naprosto ve vteřině...

Tímto se omlouvám všem, které v pondělí 12.11.2018 vyděsila fotka mého zkrvaveného obličeje na mém facebookovém profilu a pokud jste citlivější povahy, v tuto chvíli tento článek raději zavřete. :-) 

JAK SI "ZAJISTIT" VOLNO NA PÁR DNÍ... 

Je pondělí 12.11.2018 a i s pejsky za sebou máme náročný víkend. Do posledního velkého závodu letošní sezóny MČR v Bělčí chybí 5 dní. Včera jsme si byli projet trať a jóóó, bavilo mě to moc. Chci se přihlásit s Lexem na běh a s Rimčou na kolo. Jakub mi očesal rám, ségra darovala tretry a najednou mám sport, co mě mimo běhu naplňuje jako blázen. Ale Rimča nás trochu zlobí s předbíhám psů. Včera z ničeho nič štípla jiného psa na tréninku a to vedle něj běžela pěknou chvilku v pohodě. Do hlavy jí nevidím, nevím. Je potřeba to vyřešit. Pokud to nestihnu do závodu, tak s ní raději startovat nebudu, abych někoho neohrozila. Přes trochu váhání jsem se rozhodla, že to zkusím pomocí elektriky a zkrátka jí pípnu, když by někoho štípnout chtěla dřív než to udělá... Nesuďte mě za to... 

Tak ráno sbalím pejsky, kolobku na auto a rychle dojedu do Nemojova, kde obvykle trénujeme. Z auta Jakubovi rychle píšu SMS: jedeme s děckama do lesa. Všechny vyvenčím, zatím se proběhnou. Mám v plánu 2x 200 (max 300m), takovou rovinku s Lexem a Rimčou ve dvojce. Zkrátka jen trénink startů, jednou tam a to samé zpět, odpřáhnout je a objet si se všemi pár kilometrů na volno. Přilbu na hlavu beru jedině pro to, že nemám čepici, tak aby mi nebyla  úplně zima. Oblíknu rukavice, ale špatně se mi v nich mačká ovládání na elektriku, tak je svléknu a strčím zpátky do bundy. Elektriku si přidržuju v pravé ruce. Zapřáhnu děcka, 3, 2, 1, go... Krásně se rozbíhají, tak si přichytám ovládání lépe k řídítkům, ta držím oběma rukama, prsty na brzdách... Ujedeme možná 50-100metrů, absolutně bez varování a šance zareagovat s sebou okamžitě sekám na zem... 

Z vlastního pádu si pamatuju jenom útržky... Jdu i s koloběžkou k zemi na levou stranu. Sbírám se ze země. Několik desítek vteřin lezu jenom po kolenou. Hlava mi třeští, těžce dýchám, obličej mám v jednom ohni, začínám plivat směs krve, hlíny, štěrku, možná i zubů, mám odřené ruce, kolena, krk. Horko těžko se postavím, začíná se mi okamžitě motat hlava. Odpřáhnu psy. Vím, že koloběžku musím dát ke straně cesty, protože v lese těží a občas zde jezdí lesníci. Lehám si na kraj cesty a rozhlížím se, zda nebudu mít to štěstí, aby jelo kolem nějaké auto a pomohlo mi. Bohužel. Prohmatám kapsy a hledám mobil, neúspěšně. Zůstal v autě, kdo by si ho bral an trénink 300m od auta. Mezitím mě jde zkontrolovat Rimča. Pár minut ležím, aby se hlava vzpamatovala. Je kolem 5°C, takže se rychle začínám klepat zimou. Dochází mi, že se musím dostat k autu sama a zavolat si pomoc, nikdo jiný to za mě neudělá... Je to tak 150metrů. Jak to jdu dlouho - netuším... Kde jsou psi - nevím... Jediné, na co myslím je, abych neomdlela. Postavím se, okamžitě mám mžitky před očima, ale vím, že musím jít... Pamatuji se akorát, že si musím lehnout několikrát... Dostávám se k autu a vytáčím Jakuba, všechno v leže, protože nezvládám stát na nohou. Volaný účastník právě hovoří, SAKRA! Volám jeho bráchovi, zda je s ním v práci, aby mu vzkázal, ať za mnou okamžitě přijede, že jsem bourala na koloběžce a potřebuju pomoc. Jakub za chvíli volá sám, tak mu říkám, že jsem tam, co obvykle a ať spěchá. Pak mě ještě napadne zavolat do práce, že dnes nejspíš nepřijdu a už jen čekám, až Jakub dorazí. Má to z práce tak 10minut. S mobilem v ruce mě bláhově napadá, že si vyfotím selfie a posoudím, zda je to na nemocnici nebo rány doma opláchneme vodou a bude to dobrý ). Přece jsem doktor, krve a ran jsem viděla nespočet! No, posoudím akorát to, že to musí posoudit někdo jiný... Hlava ani mozek už nefunguje... 

KONEČNĚ PŘIJÍŽDÍ JAKUB...

Později se dozvídám, že pro mě Jakub přijede a psi vzorně sedí v postrojích u auta kolem mě. Vidí mě a chápe, že je to jednoznačně na nemocnici. Dojde rychle do lesa, koloběžku nachází s kolem otočeným o 360°dozadu. Má úplně ohoblovaná řídítka, ohnuté tykadlo. Do nemocnice to máme asi 10minut. Až v čekárně na mě dopadá šok z toho, co se před několika desítkami minut událo. Začínám splašeně dýchat a klepat se tak, že mě Jakub nemůže udržet. 

V ORDINACI... 

Okamžitě mě berou do ordinace, svléknout, vydrbat rány. Omlouvám se sestřičce, pokud říkám au nebo se škubu, protože mě prostě bolí celý člověk. Sestřička ale ví, že se rány musí vyčistit, dokud mám ještě zbytky adrenalinu. 

"Jak se vám to stalo? ptá se primář. "Jela jsem na koloběžce a táhli mě dva psi." Doktor přestává ošetřovat rány, zadívá se na mě a odpoví: "Vás táhli psi? Vždyť to jsou živá nevyzpytatelná zvířata, ve vteřině můžou uskočit jinam, něčeho se leknout. A to jste dělala dobrovolně?" Tak vysvětluju pomalu a sekaně sport a závody, ačkoliv ani jeden z mediků pro to evidentně pochopení nemá... "A tady ty jizvy , co máte na kolenech?" Ptá se doktor. "Ty už mám z minula" odpovídám... 

Než co stihnu říct, že se bojím jehel, doktor mi už opichuje horní ret a ránu na bradě. Ptám se ho, jak je to vážné. Horní ret proražený skrz na 5cm, brada stejně velká rána. Propukám v hysterický pláč, protože si nadávám za ten stupidní nápad a za to, že snad neexistuje větší jelito, než jsem já... Sestřička mi nemilosrdně pucuje rány peroxidem a gázou. Jakmile mi rány znecitliví, cítím, jak pucuje otevřené rány až do hloubky. Co jde překryje novikovem (taky suprově štípe). 

"Sestřičko, kde je přítel, prosím vás?" ptám se jí. "V čekárně, vyplňuje vám neschopenku a taky mu nebylo úplně dobře (no jo, Jakub vlastně nemůže vidět krev :-D, to je ještě dobrej, že mě dovezl)." Doktor přitaká, že neschopenka bude určitě potřeba, protože si v nemocnici tak do pátku poležím a s těmi ranami do práce stejně nebudu moci. "Dobře, já jsem jen nechtěla, aby mě slyšel skučet. Chci před ním vždycky vypadat jako silná holka..." Zabandážovat ruce, zalepit bradu a koleno. 

Berou mě na RTG kvůli obličejovým kostem, krční páteři, hrudníku a bolí mě i pravá ruka. Potom na pokoj, odběr krve, infuze a víc si, bohužel z celého dne nepamatuju. Ani zda za mnou byl Jakub na návštěvě, přestože asi byl. Jak a kdy jsem napsala status na FB taky netuším... 

HOSPITALIZACE

V nemocnici trávím celkem 5 dní. Druhý den mě ještě bolí hlava z otřesu mozku. Postupně mi opuchá celá spodní půlka obličeje od nosu dolů. Piju sotva brčkem a i tak dost bolestivě. Během několika dnů procházím několika fázemi otoků - od Lary Croft, přes Homera Simpsona až po křečka. Neotevřu si ani džus, nenavlíknu podprsenku. Na převazech trochu trpím, ale vždy si u nich opakuju, že za blbost se platí. V nemocnici mě drží nad vodou to, že jiní jsou tu na tom hůř a také jsem přišla na to, že když zkrátka smýšlíte pozitivně, všechno se hojí hned rychleji. :-) Říkají mi tu pracovně Princezna koloběžka první. :-D Protože jsem až na šíleně vypadající obličej nejmobilnější z celého pokoje a nemám povolené vycházky, hledám si jiné aktivity. Chodím zhasínat a rozsvěcet, odnáším talíře od snídaně, přestože by je sestřička uklidila, když spolubydlícím něco spadne, vyskočím jim to zvednout. 

Během 1,5 dne tu přelouskám knížku Neznám druhé takové zvíře, jako je pes od Františka Šusty, která mi ležela pár měsícu od koupě v knihovně a nebyl čas si jí přečíst. Knížka se mě v mém rozpoložení hluboce dotýká a donutí mě přemýšlet nad psy a jejich oddaností po mnoho dalších dní...  

DÍKY ZA TROCHU SRANDY :)

Díky všem, kdo jste mě do nemocnice přijeli navštívit, psali, volali mi, dělali si ze mě ještě větší srandu. Bylo to úžasné rozptýlení. Moc oceňuju především to, že jste se mě nelekli a pokud jo, nedali jste to najevo. Všichni jste jeli se mnou na sranda vlně a to bylo prostě top. ;-)

MILÝ JEŽÍŠKU... 

Nejčastější větou, kterou mi v nemocnici říkali bylo, že bych už koloběžku měla pověsit na hřebík, to se ovšem nestane. :-) Mám doma úžasné 3 psy, mushing mě naplňuje a jen běhat je trochu nuda pro mě i pro psy. Jestli ve mě zůstane strach? Těžko říct. Určitě nejsem žádnej drsňák, ačkoliv hrát si na něj mi někdy dost odvahu dodává. Ještě nemám ani zhojené rány a jsem pořád doma na neschopence, ale už píšu Ježíškovi o pár vychytávek, bez kterých už nechci drandit... 

PŘILBA S CHRÁNIČEM BRADY

Ono je to jako na potvoru a věřím, že jakmile ji budu mít, už nikdy na bradu nespadnu, ale bez ní už zkrátka jezdit nechci. Ano, bez ní bych se určitě bála. Musím si vyzkoušet pár typů, ale určitě nějaký vhodný a ne moc těžký s Jakubem najdeme. :-)

CHRÁNIČE

Věc, kterou jsem měla nosit už dávno, jsou chrániče na kolena a lokty. Otázkou je, zda bych si je před tímto úrazem = nepoučená vůbec vzala, když jsem uvažovala i nad přilbou a rukavice si k hounu vezla v kapse u bundy...  Obávám se, že v mém případě bude potřeba nějaký skafandr. :-D 

MOJE POSELSTVÍ... 

No, osobně si myslím, že existují i méně bolestné cesty, jak si zajisti volno na pár dní a rozhodně tak nechci nikoho inspirovat... Pokud si v tuhle chvíli myslíte, že je všechno jen a jen moje vina, máte naprostou pravdu a ano, až se mi to zahojí, Jakub mi určitě doma dá ještě i "pětadvacet" na holou... 

CO SE VLASTNĚ STALO? 

To už asi nezjistí nikdo, ale během léčení v nemocnici jsem měla spoustu času to promyslet a vymyslet pár pracovních verzí... Cesta byla rovná, bez větších kamenů, na které bych mohla najet. Mohlo se ale stát, že jsem dávala větší pozor na psy a nějakého kamene si nevšimla. Psi mi mohli tím, jak zabírají a hrabou nějaký větší kámen hodit přímo pod přední kolo. Mohla jsem si strhnout levé řídítko sama tím, jak jsem neměla plnou sílu v tom pravém.  Těžko říct. Faktem je, že se všechno událo tak rychle, že jsem nestihla absolutně zareagovat na nic a proto drštičkou dřela o zem...  

KDO NEJEZDÍ, NEPADÁ... 

Nějakej ten držkopád na kole nebo kolobce už určitě zažil každý z nás a věřím, že mnoho z vás i horší než ten, co se stal mě. Čemu ale rozhodně nerozumím je to, jak někdo může jezdit bez přilby... Dle doktora mi přilba sice nezachránila visage, ale zachránila IQ. I já sama jsem v ten den zapochybovala, jestli to na ten kousek má cenu a děkuju té vyšší moci, co mě kopla, abych si jí vzala. 

Jsem naprostou ukázkou kampaně "Nemyslíš, zaplatíš" o tom, jak se někdo nepoutá v autě, když jede za roh do obchodu pro rohlíky. Bohužel se po tomto na každého na kole nebo kolobce bez přilby budu dívat jako na blázna hazardujícího vědomě se svým vlastním životem... 

V závislosti na mém úrazu se na FB strhla lavina příspěvků, ať už to bylo připomínání starších úrazů nebo ty aktuální, které vznikly na právě probíhajícím MČR a nechápu, jak někdo může říct, že mushing není dostatečně extrémní sport... Nebudu nikoho poučovat o tom, co má dělat, nemá dělat, nosit či nenosit na tréninky se psy, ale ani mě by nikdy nenapadlo, že se všechno může ve vteřině tak změnit...